O červené tramvaji a zeleném autíčku
Je brzy ráno a všude je ještě tma.
Na ulici spí zaparkovaná auta, koloběžky na krajích chodníků ze spaní točí kolečky a v jedné veliké garáži, pěkně schovaná pod střechou, spí krásná červená tramvaj!
To se jí to pěkně spí!
Má velikou garáž se špičatou střechou a modrými vraty.
Když je venku zima nebo když prší, přijde pán v montérkách a každý večer ta vrata zavře, aby tramvaj nenastydla.
Zrovna, když se tramvaji zdá krásný sen, jak vesele uhání s větrem o závod po kolejích přes louku plnou voňavých květin, vzbudí ji něčí kroky.
Zdá se, že se kroky přibližují.
Kdo to jen může být?
Tramvaj lehce pootevře jedno oko. Hned pozná, kdo to je!
Je to paní řidička.
„Ahoj, tramvajko, jak ses vyspala? Musíš vstávat, dneska nás čeká velmi důležitý úkol,“ vítá se paní řidička s tramvají.
Jakýpak to může být úkol? Přemítá zvědavě tramvaj.
„Mně se ale vůbec nechce vstávat, vždyť je venku ještě tma,“ frflá a nespokojeně si dupne brzdou o kolej, až to hlasitě zazvoní.
„Musíme dnes odvézt všechny děti do školky a do školy. A taky jejich maminky a tatínky do práce,“ říká jí paní řidička.
Tramvaj se nechá přemluvit a otevře obě oči.
Protáhne si postupně všechny dveře a zabouchá brzdami.
Pečlivě si nastříká čelní sklo leštidlem a několikrát setře stěrači. To proto, aby paní řidička dobře viděla.
„Nezapomeň mi zapnout topení, ať mají děti teploučko!“ volá tramvaj na paní řidičku.
Když je tramvaj připravená a je v ní příjemně teplo, spolu s paní řidičkou vyrazí z vozovny ven. Hned na první zastávce nastoupí tatínek s malou holčičkou.
„Jeee, tady je krásně teploučko!“ raduje se holčička.
Tramvaj si spokojeně cinkne a ukousne si pořádné sousto elektrického proudu z troleje.
To proto, aby měla sílu a dobře se jí jelo.
Během pár zastávek je tramvaj tak plná dětí a rodičů, že už se do ní nikdo nevejde.
„Uf! Uf! Uf!“ funí tramvaj do kopce. „Já mám tak plný bříško, že už se sotva šinu!“
„Už jsme skoro v Modřanech, neboj se,“ chlácholí paní řidička tramvaj.
V Modřanech je totiž veliká škola. A je tam i školka.
A také že ano.
Všechny dětí vystoupí a tramvaj si skoro poskočí na kolejích, jak je jí najednou lehko.
Na rozloučenou ještě dětem zacinká a zabliká. Děti jí na oplátku zamávají a vesele běží za svými povinnostmi.
„Tak, tramvajko, úkol máme splněný. Teď pojedeme zpátky do vozovny a budeš moci odpočívat. Po obědě, až skončí škola a školka, zase pojedeme do Modřan a děti odvezeme zpátky domů.“
A tak se prázdná tramvaj, jen s paní řidičkou, vydala domů, do vozovny.
Cesta jim spolu pěkně ubíhá.
Vesele si zpívají a mávají na tramvaje-kamarádky, které cestou potkávají.
Když tu se najednou z vedlejší ulice vyřítilo auto!
„UuuuuuuIiiiiiii!!!“ auto brzdí tak prudce, že na silnici zůstává černá šmouha od pneumatik.
„CINK! CINK! CINK!“ tramvaj brzdí, seč jí síly stačí.
Dokonce brzdí i těmi nejsilnějšíma brzdami, co má!
„Pozor, auto, pozor!“ volá paní řidička a tramvaj cinká tak hlasitě, až ji bolí v krku!
Ale je to málo platné.
„BUM!!!“ Fuj, to byla rána.
Auto nabouralo do tramvaje!
„JAUVAJS! Moje dveře,“ fňuká tramvaj.
Paní řidička vystoupí z tramvaje a jde se podívat na to nadělení.
Čumák zeleného auta je úplně přilepený na boku tramvaje.
Pan řidič vylezl z auta a omlouvá se:
„Mě to moc mrzí, já jsem spěchal a špatně jsem se rozhlédl.“
„To se nedá nic dělat, hlavně že se vám nic nestalo,“ říká paní řidička.
„Mně se nestalo nic, ale moje krásné zelené auto má úplně zmuchlaný čumáček,“ obchází řidič smutně své nabourané auto.
„A moje červená tramvaj má odřený bok. Musíme zavolat pomoc,“ rozhodne paní řidička.
A když už je pomoc na cestě, soucitně si začne prohlížet tramvaj i zelené auto.
„Chicht, chi – chi chi.“
Co to bylo?
„Chi chi chi.“
Paní řidička a pán ze zeleného auta se na sebe překvapeně podívají.
Tramvaj s autem si totiž něco šeptají a u toho se chichotají!
„Tramvajko, už tě ty odřené dveře tak moc nebolí?“ ptá se paní řidička tramvaje.
„Chi chi chi, neee, nebolí!“ chichotá se dál tramvaj.
„A copak si to tam šeptáte?“ ptá se pan řidič zeleného auta.
„Nooo, my jsme teď nemocní, takže nemůžeme pracovat. A vy se o nás musíte pěkně starat, abychom se brzo uzdravili,“ bublá auto vesele motorem.
„To je pravda. Musíme tě dát co nejdříve do pořádku, abys zase mohlo vozit materiál na stavby,“ souhlasí pan řidič.
Ono to zelené auto totiž není jen tak obyčejné auto. Je to auto nákladní. Vzadu na zádech má takovou vanu. Té vaně říká korba. A v korbě vozí cihly, cement a písek. Jednou dokonce vezlo i míchačku. A to byla teda pěkná fuška. Mnohdy přijede večer do své garáže úplně unavené a záda ho pořádně bolí.
Za hodinu už je zelené auto ve své garáži, má pěkně umytá kola a čumáček obvázaný, aby se mu rychle zahojil.
Za odměnu auto dostalo ten nejlepší benzín, který pan řidič sehnal.
Jeee, to byla dobrůtka!
Červená tramvaj už je také doma, ve své veliké garáži.
Paní řidička ji také pěkně umyla a zalepila jí odřený bok.
„Mě už to vlastně vůbec nebolí,“ cinkne tramvaj.
„To jsem moc ráda,“ říká paní řidička, „stejně ale dneska budeš odpočívat. Pro děti do školy pojede žlutá tramvaj, co stojí na první koleji. Už je celá nedočkavá.“
„Tak jooo,“ zívne červená tramvaj.
Zavře si potichoučku všechny dveře a jen očkem mrkne paní řidičce na pozdrav.
Přece jen je z toho dnešního dne unavená a klíží se jí oči.
„Hezky odpočívej a brzy se uzdrav,“ přeje paní řidička tramvajce.
Ale to už tramvaj neslyší. Už se jí totiž zdá sen, jak se prohání po kolejích s větrem o závod, kolem tratě kvetou krásné květiny a vedle ní, pěkně po silnici, uhání její nový kamarád, zelené auto.