Bouře nad Prahou
Srpnové nebe nad Prahou se náhle zatahuje.
Poslední sluneční paprsek zoufale hledá cestu skrze černé mraky, ale nemá šanci.
Stačí další pořádné fouknutí větru a paprsek má po výhledu.
Cha cha!
Listí tančí po zemi v divokém rytmu, točí se dokola, u obrubníků dělá kotouly a přemety.
Na větvích stromů se ťopičkami statečně drží ty lístky, které na toto divoké tango nemají chuť.
Nemají ale šanci.
Za pár okamžiků již také tančí nespoutaný tanec na chodnících a silnicích, víří v mohutném dechu větru spolu s pohozenými lahvemi, igelitovými sáčky i malými psy, bezmocně povlávajícími na vodítkách paniček a páníčků.
Cha cha!
Lidé si na své tváře nasazující ustarané masky, zrychlují krok.
Každou chvíli zvedají zrak k nebi, nevědomky otvírají ústa a v groteskním šklebu odhalují svůj chrup.
Vozíčkář zařazuje nejvyšší rychlost a na chodníku po něm zůstává jen černá šmouha a pach spálené gumy.
Pohodlně se usadím v sedačce řidiče tramvaje.
Zapnu vyhřívání zrcátek a topení čelního skla.
„BRRRUUUUUCH!!!“
Spolu se zahřměním se o čelní sklo rozpleskne první kapka.
Mega kapka.
Je velká a bachratá. Bez úhony seběhne po celém čelním skle a pak sebou rozkošnicky pleskne o zem.
Cestou z mraku určitě snědla tři jiné.
V téměř nekryté zastávce se k sobě tulí asi 20 lidí .
Všichni mají otočené hlavy vlevo, zírají na mou tramvaj a ze rtů jim můžu odezírat jejich společné zaklínadlo:
„Tak už přece pojeď, dělej, jeď!“
Avšak nemůžu vyrazit dříve. Ani o fous. Čas odjezdu je pevně stanovený jízdním řádem.
„Odjezd z konečné za jednu minutu“, upozorňuje mě automat v kabině řidiče.
Jedu nabrat ta nebožátka na zastávce.
Když zavřu dveře za posledním cestujícím, spustí se venku reklama na peklo.
V 5D formátu!
Ten nahoře pustil všechny kohoutky pěkně naplno.
Asi nás chce utopit, jako koťata.
Však mu poslední roky pěkně pijeme krev, nebylo by divu.
Nebe křižují blesky, osvěcují jednotlivé části města i nebožáky, kteří nestihli včas najít úkryt.
V pohodlí tramvaje se tetelím radostí.
Mám bouřky ráda. A ještě raději v nich řídím tramvaj.
Nu, nemyslete si…
Každý, i vy, v sobě má cosi maličkého, divného a úchylného, co jej, když se toho dotkne, vnitřně rozechvěje, vzruší a roztančí mu v duši zvláštní pocit napětí, radosti, vyplaví endorfiny.
Jednoduše-každý má svou úchylku.
A tahle úchylka, bouřky, ta je moje!
Stěrače přepínám na režim super rychlého stírání.
Valím oči jako šnek do té mokré tmy přede mnou. Tmou se k zemi řítí stříbrné provazy vody, probleskují světla automobilů, které vidím až v naprosto minimální vzdálenosti.
Jedeme téměř krokem, ale jedeme.
Možná plujeme.
V salonu tramvaje vládne ticho. Všichni netečně zírají do tmy, pohrouženi do svých myšlenek.
Doplouváme až ke křižovatce na Plzeňské ulici. Z pár metrů vidím, že červená šipka svítí.
Doprava.
Zatajím dech a vjedu pod radiový přijímač, umístěný na troleji.
Výhybka zareaguje, ale místo očekávaného příznaku vlevo, se rozbliká červený puntík.
„…do prčič…“ odpadne mi od rtů.
Červený puntík (bod) znamená, že jazyky té zpropadené výhybky nedoléhají k opornici koleje.
A když nedoléhají, nesmím do výhybky vjet.
Dost dobře by se totiž mohlo také stát, že první půlka cestujících pojede na Motol a druhá půlka opačným směrem, na Anděl.
A to bych jim přece neudělala!
Ze skříňky v kabině si připravím potřebné náčiní. Háček na čištění, košťátko a tágo. Je mi jasné, že dnes budu potřebovat všechny tři artikly.
Mechanismus výhybky je zanesený pískem, blátem a listím, které tam naplavil mohutný déšť.
Makám na výhybce.
Přehazuji tam a zpět, snažím se dotlačit ty dva kusy ocele k sobě, ale prostě to nejde.
Mezi kolejnicí a opornicí výhybky je viditelná, snad 2centimetrová mezera. Zkouška uzamčení je v tuto chvíli naprosto zbytečná.
Vjet do takové výhybky by byla „sebevražda“. Na 99.9% bych tu tramvaj roztrhla. A pak by vedoucí, dispečeři, zaměstnanci depa a ti, co by tramvaj přijeli nakolejit, roztrhali mě.
Déšť mi nemilosrdně buší do hlavy i hřbetu, ohnutého nad výhybkou.
Hromy velkoryse ukrývají mou stále peprnější slovní zásobu svým hlasitým brumendem.
Pod rukama mi proudí potok vody, bláta, písku a s arogancí sobě vlastní vše hrne přimo do mechanismu výhybky.
V naprostém zoufalství pokleknu k výhybce.
„Do háje, já se na to můžu fakt můžu vysrat!“ háčkem lovím hluboko ve výhybce listí, které tam je spláchnuto a zabraňuje mechanismu řádně výhybku přehodit.
Začínám pociťovat naprostý zmar a zoufalství.
Na hromadu pleskne další hrst štěrku, listí, klacíků a vody.
Už vím, jak naprosto bezmocně a zbytečně se cítí učitelstvo ve třídě plné žactva.
Už vím, jak se cítí opozice naší vládní 107-ky.
Už vím, jak se cítil nebohý Sysifos.
Vedle mě roste hromada z písku, klacků, štěrku, bohatě zdobená spoustou „pitomců“, „hájů“, „idiotů“, „debilních výhybek“ a vše je štědře zalité „naprosto pitomým deštěm“.
Mé, dosud, nevinné rty jsou zcela viny!
V momentě, kdy mě přepadne aktuální podnikatelský nápad otevřít si obchod se stavebním materiálem, kterého mám už vedle výhybky opravdu dostatek, se u mě zastaví promočené boty.
Vzhlédnu od výhybky a vidím chlupaté nohy trčící z kraťasů s červeným logem a modrou košili.
Kolega!
„Bože, OOO, jaký jsi ke mně dobrý, díky“! „Seslal jsi mi pomoc!“ Má mysl předvede dokonalý emoční přemet! Srdce přetéká hlubokou vděčností.
Vstávám z pokleku do důstojnější pozice.
Obličej mám celý špinavý, po tvářích mi stékají čůrky vody a slz a zkrvavenou rukou si je rozmazávám po tváři ve snaze nedat najevo extrémní radost a téměř dojetí.
Emocemi napěchovaná duše a mysl hrozí prasknutím.
Jsem jako natlakovaný chrlič ve fontáně.
Stačí lehce pootevřít rty a tryská ze mě samovolný gejzír slov.
„Výhybka…písek, tuny písku…, tágo...,kolena…,chápeš…,dotlačit…,vyčistit…,bod…,prostě nejde...!“
Vykřikuji slova jako kulomet.
V duchu už kolegu tlačím za zátylek do pokleku.
Místo u výhybky je teď jeho.
Avšak kolega nezaujímá mé místo, ale divoce šermuje rukama
V poryvech větru slyším:
„Na jak dlouho to tady vidíš? Já jsem autobusák, stojím za tvojí tramvají, nemůžu projet!“
Pokouší se o mě infarkt.
Mám chuť ho uškrtit, utopit v tom potoku vody řítící se kolejnicemi, zahrabat do té hromady bordelu, vytahané z výhybky.
Neudělám ani jedno z toho.
Když se po pár vteřinách vzpamatuji a hvězdičky před očima zmizí, vidím už jen mizící mokrá modrá záda.
Gumokol jeden! „To se ti to jezdí, co, bez výhybek!“ Začínám být vzteklá.
Můj morální status se již rovná nule.
Přehodím výhybku do nepožadovaného, leč výhybkou akceptovaného směru a červená šipka se rozbliká.
Uzamčeno, zablokováno.
Posbírám si svá fidlátka a mířím zpět do tramvaje.
Vítají mě zvědavé pohledy.
„Nejde to, prostě to nejde přehodit!“
Víc vysvětlovat nemusím. Z mé vizáže je patrné, že jsem do toho dala opravdu všechno.
Vypadám jako horník, který právě vyfáral, velmi nedbale se osprchoval, a ještě se předtím zapomněl svléknout.
Prostě je vskutku „radost“ na mě pohledět!
Reprezentace dopravního podniku 0/10 bodů.
Výhybka tentokrát vyhrála. Sviňa jedna!
Po krátkém spojení s dispečinkem odjíždíme.
Vpravo. Na Anděl. Všichni.
Nikdo neprotestuje. Myslím, že cestující jsou rádi za bezpečí a sucho, a i kdybych je odvezla na druhý konec Prahy, bylo by jim to fuk.
Na Motol, kam bychom rádi jeli, pojedeme. Ale až se otočíme přes obratiště na Smíchovském nádraží. Pokud nám to tamní výhybky dovolí.
Dovolily.
Za hodinu jsem už doma.
Deštěm dokonale umytá tramvaj pomalu schne ve vozovně.
Házím do pračky totálně mokré a špinavé pracovní oblečení. Sebe následně házím do vany.
Když vylezu na terasu, mezi mraky už vykukuje sluníčko a spolu s doznívajícím deštěm vytváří krásnou a sytou duhu.
Uvařím si mátový čaj a v duchu se musím smát.
Stejně to byla švanda. 😊